OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
V případě KILLER BE KILLED jsme mohli vidět ukázku zajímavě poskládané superskupiny, složené z lidí, u krerých by Vás v minulosti ani nenapadlo, že se sejdou ve stejný čas ve stejné zkušebně. DEVIL YOU KNOW jsou podobný případ. Základy tohoto VIP bandu dali dohromady John Sankey (FEAR FACTORY, DIVINE HERESY) a Francesco Artusato (ALL SHALL PERISH). Dvojku záhy doplnil Howard Jones (KILLSWITCH ENGAGE). Na jejich materiálu se jako producent podílel někdejší člen MACHINE HEAD Logan Mader. Papírové předpoklady pro to, aby vznikla výtečná deska se zajímavými lidmi, tu tedy jsou, stejně jako u KILLER BE KILLED. Jenže. Když dva dělají totéž, nikdy to není totéž.
DEVIL YOU KNOW natočili album, ve kterém se snaží o resuscitaci melodického metalcoreu, kde má dvoukytarový zápřah jasně dané své pozice. Dvojšlapka divoce přibíjí sekané riffy, nad kterými druhá kytara vztyčuje nosnou melodii. Po formální stránce vše v pořádku. Celek občas podpoří elektronické dobarvovánky nebo nenápadné samply. V rejstříku kapely jsou i vyloženě rockové možnosti, takže se tu a tam přichází i s melodickými refrény nebo se samostatnými zpěvnými a klidnějšími skladbami typu „For The Dead And Broken“ nebo „It´s Over“, které operují spíše na rockovém, neř metalcorovém poli.
Nic nového pod sluncem. Osvědčený model, který tu byl mnohokrát a slavil úspěch, má jediný problém. Nosné melodie nejsou dost nosné a pěvecké linky jsou jalové a ohrané už při prvním poslechu. DEVIL YOU KNOW stvořili skvěle řemeslně opracovanou desku, která je však plná průměrnosti. Celku chybí jakékoliv charisma. Z mého pohledu bohužel zbytečný superslepenec na tvrděkytarové scéně, který žije jen z několika zajímavých jmen.
5 / 10
Vydáno: 2014
Vydavatel: Nuclear Blast
Stopáž: 47:07
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.